Překvapení, která mě čekala

 Opět se Vám hlásím s povídáním o mě a mých člověčích kamarádech. Tentokrát měli pro mě velké překvapení. Večer jsem stále čekal, kdy už dostanu večeři a budu moci zalézt do své boudičky. Byla už tma a stále nikdo nešel, moc jsem se tomu divil a když mě čekání přestalo bavit, tak jsem si šel lehnout a čekal tam. Konečně jsem se dočkal a když už byla tma jak v ranci, jsem uslyšel zvuk pánečkova auta. Hned jsem ho běžel uvítat, ale jaké bylo překvapení, když jsem ucítil něco, co vůbec neznám. Páneček mě vzal na ruky a jaké bylo mé zděšení, když jsem uviděl v mém kufru něco černého a škaredého. Bylo to větší jak já a raději jsem se od toho držel dál, co kdyby se to postavilo.

Venku svítil měsíc v úplňku, dostal večeři a měl jít spát, ale vůbec mi to nešlo, stále jsem cítil a viděl před očima, to, co tam leželo. Konečně bylo zase ráno a světlo. Když přišli za mnou mí člověčí kamarádi, mohl jsem se zbláznit radostí, že je zase vidím! Vzali mě do garáže, aby mi ukázali to, co mě nenechávalo spát :-). Už tak velké se mi to nezdálo, ale velmi mě to zajímalo. Pak jsem se dozvěděl, že je to mimino divokého prasete. Skákal jsem kolem a snažil si ho ohlídat, aby mi ho neodnesli, teď už bylo mé! Prý si ho má prohlédnout, abych věděl, že musím mooc štěkat, když něco podobného potkám v lese, ale raději se asi od takových zvířátek budu zatím držet dál, přece jen jsou stále větší, jak já.

Ale to nebylo ještě všechno, dali mi na krk obojek, (který raději ještě vidím viset na háčku, než na mém krku) a věděl jsem, že mě vezmou zase někam ven do lesa a s touto představou se i ten obojek dá vydržet. Když jsme přijeli na místo, tak tam už čekala spousta človíčků v zeleném, měli něco přes rameno a už jsem věděl, že se asi setkám zase s úplně něčím novým. Byli tam i mí noví psí kamarádi - slečna špringršpaněl Eli, velký černý labrador Cid a malý jezevčík Polda. Konečně jsem si mohl s někým opět pohrát, i když Cid o mé přátelství moc nejevil zájem, tak jsem se držel raději s Poldou a Eli. Pořád jsem nevěděl, co se chystá. Přišli jsme k potoku a začali rozestupovat. Já zůstal na konci s paničkou. Když konečně jsme mohli zase začít jít, sezení v trávě se mi moc nelíbilo, protože byla mooc studená a tlapky mě začaly zábst. Na procházku to, ale taky moc nebylo, protože to byl pro mě úplný prales, kopřivy mě pálily na bříško a maliní mě škrábalo. V tu chvíli jsme vyplašili nějakého ptáka, který vyletěl a já uslyšel poprvé velké rány z toho, co měli přes ramena. Seděl jsem a poslouchal, zaléhalo mi v uších, ale byl jsem s paničkou a a ta mě hladila a říkala, že se bát nemusím. Ještě větším překvapením bylo, když před nás ten pták spadl. Pomalu jsem se k němu kradl a když viděl, že mi už nic neudělá, tak jsem si ho chtěl odtáhnout někam bokem, abych si ho mohl prohlédnout. Nenechali mi ho, ale slíbili, že až budu větší, tak takových kačenek si ještě odnosím spoustu.

Takže takový já mám psí život! Už se moc těším na další procházky, co nového mi ukáží, (asi se toho mám ještě moooc učit)!

Teď si jdu zase užívat mého bezstarostného  skákání  a hraní na zahradě. Jak budu vědět něco nového, určitě Vám zase dám vědět!