Co se všechno událo od dubna, kdy jsem tu byl naposledy

Moji milí!

Od poslední návštěvy uplynuly další tři měsíce, kdy jsem odpočíval, místy pracoval, ale dělal i páníčkům radost. Po absolvování lesních zkoušek jsem konečně mohl "zadechnout". Páneček, ale zase tak odpočívat mě nenechal a taky kdo by to vydržel. Nastal čas, kdy zvěř v přírodě pomalu čeká narození svých mláďátek a já je nesmím honit. Tak většina procházek se odehrávala na vodítku, co se mi moc nelíbilo, ale nějak jsem to vydržel. Když byla přede mnou posečená velká louka a bylo daleko vidět, mohl jsem se i trochu proběhnout. Následovalo období, kdy se v trávě začala objevovat srnčátka, zajíčci a další mláďátka a já se musel opět krotit. Za odměnu jsem večery trávil s paničkou na lavičce a trénoval odložení a klid před zvěří. Musím Vám ale říct, že to bylo mnohdy moooc náročné. Místečko, kam jsme chodili, je skryté mezi větvemi a zvěř o nás neměla vůbec ani potuchy. Mnohdy se stalo, že srnečka nebo dančí přišlo i na 4 m před nás a já to měl vydržet. Cvakaly mě zuby, oči vylézaly z důlků, ale nesměl jsem ani štěknout. Za odměnu jsem vždy dostal nějakou mlsku, tak proč to nevydržet :-). Páneček seděl někde za stromem a čekal na prasátka. Dočkal se až 15.6., když jsem uslyšel ránu, tak jsem hned začal být nervozní a čekal, až nás s paničkou zavolá. Vůbec jsem netušil, co to bude za překvapení. Nasadil mě na stopu a já vyrazil, bylo to něco úplně neznámé, to co jsem cítil. Konečně jsem doběhl a přede mnou bylo něco černého a štětinatého. Co teď? Když jsem viděl, že je to tak velké, usoudil jsem, že to asi neunesu a když jsem se otočil, tak jsem tam byl úplně sám. Nevím proč jim to tak dlouho trvalo, tak jsem začal obíhat a hlásil, aby si pohli a já jim ukázal, co jsem našel. Opět mě čekala odměna. Než jsme prasátko odnesli k autu se toho ještě moc odhrálo :-). Blížila se 22. hodina a my byli stále v lese, stihl jsem se vyválet v kališti a to nás ráno čekala cesta do Rohozné u Jihlavy. Tu, tam byl ten krásný, čistý a navoněný křepeláček. A to nebylo ještě všechno. Než dotáhli prasátko k autu, páneček zjistil, že jsme ztratili klíče od auta, pak se muselo různě volat, než přišla pomoc a to už jsme s paničkou tušili, že ráno budeme muset vyrazit na cestu samotní bez pánečka. Po půlnoci, kdy jsme dorazili domů, jsem šel hned do vany a smyl bahno z kaliště. Za 4 hodiny jsme vstávali a vyrazili na cestu. Na konci této cesty nás čekala V.samostatná klubová výstava křepeláků v Rohozné.  Sešlo se tu přes 90 křepeláků a já s paničkou došel až do finále, kdy jsem šel o klubového vítěze - pes. Zde mě nakonec porazil Adar od Vícenického potoka, i tak to byl pro mě velký úspěch! Získal jsem ocenění v mezitřídě: V1, CAC, čeho si velmi cením. Od té doby jsem měl možnost ukázat, že umím i hlásit u kusu, co pánečkovi udělalo největší radost. Díky tomu, že musí být stále v práci, tak jsme další zkoušky letos vzdali. Ale příští rok, (to snad budu trochu klidnější a rozumější), se určitě opět někde objevím a ukážu, co jsem se za tu dobu naučil.  Mějte se pěkně a zase někdy na mých a taťkových stránkách, nashledanou!